|
Tibet a tibetští
psi – západní Tibet 2002
Tibeťané, které jsme potkali, byli většinou nomádi, přátelští, veselí lidé, někteří z nich byli zvyklí vidět Evropany, ale také jsme potkali některé, kteří byli velmi nejistí, udivení naším vzhledem a jejich děti běžely pryč se slzami v očích. Hlavním cílem naší cesty bylo putování jižní částí západního Tibetu, cestovali jsme většinou podél řeky Yarlung Tsangpo mezi Nepálem a Tibetem. Tibet je velikostí srovnatelný s Evropou, západní část je nejdivočejší a má mnohdy nepřátelské podnebí, žádné stromy, skalnaté, skoro vyprahlé planiny a neúrodné kopce, ale plné barev. Mnozí lidé zde žijí jako nomádi,
toulají se pustou zemí se svými velkými stády ovcí, koz nebo jaků.
Není tady velké osídlení ani kláštery, takže je pochopitelné, že
v této části nejsou žádní „luxusní“ psí mazlíci, jen
velcí pracovní psi a toulaví nebo zpola toulaví psi, které je vždy
možné nalézt ve smečkách blízko osídlených míst nebo cest karavan. A potkali jsme mnoho psů… pro mne samozřejmě
byli velmi důležitou součástí mého putování. Skoro všichni v naší skupině si stěžovali na vytí a ostatní psí zvuky během noci, ale já jsem je v noci neslyšel, možná jsem byl více zvyklý na psí štěkot… S přátelskou pomocí našeho tibetského průvodce Tenzina, který plynně mluvil anglicky, jsem mohl udělat mnoho rozhovorů s Tibeťany, nejčastěji nomády, obchodníky, některými farmáři a dověděl jsem se některé nové poznatky o Tibeťanech a jejich psech.
Khyi …Tibeťané nazývají jakéhokoli psa, ale normálně je tento název užíván pro potulné psy. Podél cesty jsou tu mnohé smečky toulavých psů. Jsou střední velikosti, s krátkou srstí, mnohdy červeně zbarvení (příležitostně jsem potkal zlaté žíhané psy) s více nebo méně zatočeným ocasem, s dost vysokýma nohama. Ve srovnání s polodivokými psy z jiných zemí (např. egyptskými párii), tito psi jsou trochu větší, nohatější, s hustou, ale nepříliš dlouhou srstí, tibetské dogy trochu připomínají hlavou. Žijí ve smečkách podél hlavních cest, křižovatek, větších osad, poutních cest. Tibeťané se o ně nestarají, ale na druhé straně jim neubližují, nechávají je žít. Užitek těchto psů je čištění… všechny poživatelné odpadky sežerou.
Do-Khyi
Do-Khyi v západním Tibetu jsou velcí,
ale ne obrovští, někteří ze psů jsou skoro stejné velikosti jako
malí tibetští osli. Poté, co jsem se setkal s některými Do-Khyi,
byl jsem schopen říci přibližný věk většiny psů, protože potřebují
čas k tomu, aby vyzráli. Na náš vkus zde většina psů vypadá,
jako by je vyhladověli skoro k smrti, potřebují přibrat 10-20 kg,
aby získali vzhled, na jaký jsme zvyklí zde v Evropě. S jedinou
výjimkou všichni byli dlouhonozí, se silnou kostrou, velkými tlapami
střední délky, silným hrudníkem (kvůli hladovění se jim srst moc
neleskla)… a dva z nich, kteří patřili místním zemědělcům,
vypadali více jako Do-Khyi, jak je známe my, právě proto, že měli
dostatek stravy. Celkový vzhled většiny Do-Khyi byl velmi dobrý, vyvážený,
s normálním zaúhlením zadních končetin. S výjimkou těch,
kteří byli poraněni, všichni měli výborný lehký pohyb. Držení
ocasu záleželo na náladě psů, když byli ostražití nebo při pomalé
chůzi, ocas drželi zatočený nad zádí. Tito psi měli silnou, dosti
velkou hlavu s dobrým stopem, tupým, dosti hlubokým čenichem a
silnou spodní čelistí zdůrazněnou nepatrně převislými pysky. Skus
těch tří, u kterých jsem jej mohl vidět (s pomocí smějících se
majitelů) byl těsný nůžkový, skoro rovný. Srst se trochu lišila délkou,
nejčastěji byla střední délky a někteří měli delší srst, někteří
měli pěknou hřívu. O srst pečuje … počasí a příroda… Vzhledem
k tomu, že jsem se s těmito psy setkal v červnu, byli v různých
stádiích línání, mnozí z nich již s kratší letní srstí.
Množství mrtvé srsti na psech jasně ukazovalo, jak hustá je jejich
podsada v zimě. Obvyklou barvou Do-Khyi v této části Tibetu
je černá s pálením (pálení střední intenzity), následuje černá
(často s malou bílou hvězdou na prsou) a méně často zlatá „sable“,
ale sable dospělých psů nevykazuje mnoho černých chlupů. Někteří
z těchto zlatých měli tmavší masky, často trochu více než jen
tmavý čenich, více se vyskytovali zlatí bez masky. Nebyl tam žádný
Do-Khyi s více než bílým znakem na prsou, případně malinkými
bílými znaky na tlapách. Nesetkal jsem se s žádným psem čokoládovým
(hnědým) nebo modrým (s pálením). Když jsem mluvil s Tibeťany
o Do-Khyi, opakovaně mi říkali, že černá s pálením je nejoblíbenější
barva, protože tito psi mají druhý pár očí, které nikdy nespí, další
barvy jsou jen „v pořádku“. Povaha psů, které jsem potkal, byla až
na několik výjimek velmi rezervovaná. Mohou se zdát být velmi zuřiví,
zvláště když jsou přivázáni na řetězu nebo když jsou u stanů
nebo
Sha-Khyi …je opět normální tibetský název užívaný pro jejich lovecké psy, kteří rozhodně byli jednoho typu – „lovci očima“. Poprvé jsem viděl smečku Sha-Khyi ležíci kolem nomádských stanů blízko převozu Yarlung Tsangpo. Bylo tam pět nebo šest dospělých a já brzy poznal, že to jsou nejen lovečtí psi. Typem a velikostí byli hodně podobní salukám se skoro žádnými praporci srsti, ale neměli příliš krátkou srst, jejich lebka a čenich byli možná silnější než u saluk. Obvyklá barva Sha-Khyi, které jsem potkal, byla bílá se znaky, světle zlatá, skoro krémová, některé byly bílé s černými znaky a viděl jsem i černé s pálením. Jak již jsem řekl, jsou užíváni k lovení svišťů, zajíců, někdy antilop… a piků (druh malých hlodavců s velkýma ušima), ale tito jsou loveni jen aby se psi nasytili. Také jejich způsob lovu je podobný salukám, běhají skalnatým terénem, v lovu jsou velmi nezávislí. Sha-Khyi jsou vzácnější než Do-Khyi, setkal jsem se jen se dvěma nomádskými rodinami se smečkou těchto psů. Tyto dvě rodiny neměly velká stáda, takže lov mohl být jejich hlavní způsob obživy. Více Sha-Khyi jsem viděl, ale jen jednu nebo dvě s některou nomádskou rodinou. Je nečekané, že tyto Sha-Khyi jsou užíváni i jako vynikající hlídací a dokonce ochranní psi. Když jsem viděl několik tibetských loveckých psů ležících kolem nomádského stanu, přiblížil jsem se, abych je vyfotil. Psi začali štěkat a dokonce většina z těchto psů vyběhla od stanu a v momentu jsem byl obklopen přinejmenším deseti nebo dvanácti z nich, několik starších mě skoro kouslo. Vtom jejich majitel vyšel ze stanu… Khyi-Apso? Zvláštní zkušeností bylo setkání s „velkým Apso“ nebo chcete-li „Khyi-Apso“. (Tibeťané je nazývají „Apso“. Předem jsem věděl, že v části, do které jedeme, dr. Daniel Tailor-Ide nalezl některé z těchto psů a importoval je do USA. Setkal jsem se jen se třemi těmito psy, kteří opravdu vypadají jako něco mezi dlouhonohým Apso a Do-Khyi. Tito tři byli svižnější běžci než Do-Khyi, takže jsem očekával, že budou mít pod srstí lehčí stavbu těla… a úplně nejzajímavější bylo, že dva z nich byli velmi zuřiví (a chtěli napadnout náš džíp) dokonce i tehdy, když jejich majitelé ani stany nebyli nablízku. Nalezl jsem a vyfotografoval velmi pěkného líného starého psa v sídle pod Chiu Pompa blízko jezera Manasarovar. A ještě jedna drobnost o psech ze západního Tibetu… Nepotkal jsem žádného psa, který by alespoň trochu vypadal jako „cizí“, jako „import“… není divu, protože v těchto místech jsou i Číňané zřídka. Límce Někteří Do-Khyi je mají a někteří ne. Límce, které Do-Khyi mají, jsou většinou červené barvy a jsou udělány z dlouhé jačí srsti. Většina Sha-Khyi, které jsem viděl, také měli límce z jačí srsti, ale z kratší srsti než ty, které byly vyrobeny pro Do-Khyi, občas byly černé a často s několika saňovými zvonci. Proto jsem pochopil, že výraz „kekhor“ v této části Tibetu není znám. Psi v Nepálu Na naší cestě do a z Tibetu jsme se zastavili v Nepálu, většinou v Khatmandu a vesnicích podél cesty do Tibetu. A znovu jsem viděl tibetské psy a psy vůbec. Tibetští psi v Khatmandu jsou o mnoho generací jinde, než ti, co do této země přišli hlavně s uprchlíky před desítkami let a je výjimkou, když do populace přibude nějaký nový pes z Tibetu. Šance získat štěně pěkného tibetského psa v Nepálu se každým dnem snižuje. „Čistokrevní“ tibetští psi jsou velmi cenní a jsou prodáváni za ceny nad 1500 USD, což je v Nepálu velmi vysoká suma. Na druhou stranu jsou tibetští psi pro tibetské uprchlíky důležitou součástí jejich tradic a jsou k nim velmi laskaví, mají většinou malé psy, většinou Lhasa Apso a viděl jsem i několik dlouhonohých Apso (ty, které nazýváme tibetskými teriéry). Když jsem navštívil školu pro děti tibetských uprchlíků blízko Bodhnathu, Khatmandu, potkal jsem zvláštního jedince, bílého Lhasa Apso s několika černými znaky, pěkného typu i výrazu hlavy, výborné struktury srsti, s dobrou povahou, asi proto, že žil v hostinci svého majitele. Pro mne bylo nejkouzelnější zkušeností setkání se zlatým psem typu tibetského teriéra, který se procházel podél velké Stupa of Bodhnath se svojí paní, starou tibetskou ženou, následujíc ji na obvyklé večerní modlitbě. Když jsem jednou večer jel taxíkem do hotelu, viděl jsem Do-Khyi pěkného typu, který byl venku na večerní procházce se svým pánem… samozřejmě, tento pes byl na vodítku. Doufám, že mé fotografie vám řeknou něco více o těchto fascinujících psech a jejich zemi. © Primoz Peer 2002 Se svolením autora přeložila Ing. Ivana Stašková
|
…je
nomádský termín užívaný v západním Tibetu pro označení psů, kteří
jsou typu, jaký známe v Západní Evropě, tibetské dogy. Rozdíl
mezi potulnými psy a Do-Khyi je jasný, nejen v typu a velikosti,
ale také v tom, jak jejich populace žije. Tito psi žijí s lidmi,
leží (často přivázáni na řetězu) okolo stanů nomádů nebo před
domy farmářů. Viděl jsem štěňata uvnitř stanů nomádů, takže se
zdálo, že mají pro Tibeťany určitou cenu.
domů
jejich majitelů. A když jak majitel, tak dokonce i jeho děti, psy okřiknou,
psi se ztiší. Na druhé straně se chovají velmi odlišně, když je
potkáte sami mimo cestu nebo pastviny. Jen málokrát jsem se dostal do
jejich blízkosti, protože jednoduše ode mě odběhli, neukazujíce známky
agresivity. Nejlepší Do-Khyi, jakého jsem potkal, žil blízko větší
vesnice jménem Paryang. Silný, příjemný, ani ne roční pejsek byl přátelský
a hravý dokonce k Evropanům, protože žil v hostinci mezi
karavanními cestami. Přál jsem si ho vzít s sebou….
|
|
Zpět |
