|
Tibet a tibetští
psi – západní Tibet 2002
V červnu 2002 jsem navštívil západní Tibet se
skupinou přátel, kteří měli všichni určitou dobu nějaké spojení
s Tibetem, někteří byli buddhisty, jiní byli aktivní v Tibetské
společnosti Slovinska. Většinou jsme cestovali 4500 metrů nad mořem,
kde jsou často cesty jen dráhy vytvořené mezi pustými horskými
planinami a vysokými průchody, kde je příroda opravdu fantastická a
ještě zcela divoká. Kromě mnoha ptáků jsme viděli chiru (tibetské
antilopy), kiangy (divoké osly), sněžné levharty (nemohl jsem je
vyfotit), rysy a dokonce vlky jen okolo 30-40 metrů od hlavní cesty.
Tibeťané, které jsme potkali, byli většinou
nomádi, přátelští, veselí lidé, někteří z nich byli zvyklí
vidět Evropany, ale také jsme potkali některé, kteří byli velmi
nejistí, udivení naším vzhledem a jejich děti běžely pryč se
slzami v očích.
Hlavním cílem naší cesty bylo putování
jižní částí západního Tibetu, cestovali jsme většinou podél řeky
Yarlung Tsangpo mezi Nepálem a Tibetem. Tibet je velikostí srovnatelný
s Evropou, západní část je nejdivočejší a má mnohdy nepřátelské
podnebí, žádné stromy, skalnaté, skoro vyprahlé planiny a neúrodné
kopce, ale plné barev.
Mnozí lidé zde žijí jako nomádi,
toulají se pustou zemí se svými velkými stády ovcí, koz nebo jaků.
Není tady velké osídlení ani kláštery, takže je pochopitelné, že
v této části nejsou žádní „luxusní“ psí mazlíci, jen
velcí pracovní psi a toulaví nebo zpola toulaví psi, které je vždy
možné nalézt ve smečkách blízko osídlených míst nebo cest karavan. A potkali jsme mnoho psů… pro mne samozřejmě
byli velmi důležitou součástí mého putování.
Skoro všichni v naší skupině si stěžovali
na vytí a ostatní psí zvuky během noci, ale já jsem je v noci
neslyšel, možná jsem byl více zvyklý na psí štěkot…
S přátelskou pomocí našeho tibetského průvodce Tenzina,
který plynně mluvil anglicky, jsem mohl udělat mnoho rozhovorů s Tibeťany,
nejčastěji nomády, obchodníky, některými farmáři a dověděl jsem
se některé nové poznatky o Tibeťanech a jejich psech.

Khyi
…Tibeťané nazývají
jakéhokoli psa, ale normálně je tento název užíván pro potulné
psy. Podél cesty jsou tu mnohé smečky toulavých psů. Jsou střední
velikosti, s krátkou srstí, mnohdy červeně zbarvení (příležitostně
jsem potkal zlaté žíhané psy) s více nebo méně zatočeným
ocasem, s dost vysokýma nohama. Ve srovnání s polodivokými
psy z jiných zemí (např. egyptskými párii), tito psi jsou trochu
větší, nohatější, s hustou, ale nepříliš dlouhou srstí,
tibetské dogy trochu připomínají hlavou. Žijí ve smečkách podél
hlavních cest, křižovatek, větších osad, poutních cest. Tibeťané
se o ně nestarají, ale na druhé straně jim neubližují, nechávají
je žít. Užitek těchto psů je čištění… všechny poživatelné
odpadky sežerou.
Do-Khyi
…je
nomádský termín užívaný v západním Tibetu pro označení psů, kteří
jsou typu, jaký známe v Západní Evropě, tibetské dogy. Rozdíl
mezi potulnými psy a Do-Khyi je jasný, nejen v typu a velikosti,
ale také v tom, jak jejich populace žije. Tito psi žijí s lidmi,
leží (často přivázáni na řetězu) okolo stanů nomádů nebo před
domy farmářů. Viděl jsem štěňata uvnitř stanů nomádů, takže se
zdálo, že mají pro Tibeťany určitou cenu.
Do-Khyi jsou chováni pro užitek a typ (který je s tím
spojen), ačkoli možná ne pro určitý vzhled nebo podle standardu, jak
tomu rozumíme my. Nomádi přinejmenším v západním Tibetu užívají
své Do-Khyi v něčem odlišně od toho, jak jsem o tom četl… Jak
je očekáváno, Do-Khyi nejsou užíváni na pasení, ale také ne! na
ochranu stád ovcí, koz a jaků, když jsou na pastvinách. Na mou přímou
otázku jsem dostal odpověď, že velká stáda nemohou být efektivně
chráněna před smečkami vlků dvěma nebo třemi Do-Khyi, které rodina
vlastní (nomádi si nemohou dovolit mít více psů), výkonnější jsou
jeden nebo dva lidé-ovčáci. Jakové nepotřebují speciální ochranu,
takže jsou na pastvu pouštěni sami. Jen koně jsou občas paseni jedním
nebo dvěma Do-Khyi, hlavně proto, že nomádi mají většinou málo koní.
Při jedné příležitosti jsem měl milou zkušenost vidět mladého Do-Khyi
a koně, jak si hrají na pastvině. Často je jako prostředek komunikace
mezi Tibeťany a Do-Khyi používáno hvízdání, ale nikdy ne házení předmětů,
což je zase normální „komunikace“ s ovcemi a kozami. Hlavním
úkolem Do-Khyi je ochrana nomádských stanů a stád, která se vracejí
domů na noc. Jen někteří Do-Khyi, zvláště psi, jsou přivázáni
okolo stanů většinu dne. Jejich hluboký častý hrubý štěkot byl
obvyklou hudbou večerů a nocí. Další zajímavostí bylo setkání s nomády
při jejich sezónní pouti z jednoho místa na druhé s celou
„domácností“. Zatímco Do-Khyi jsou ponecháni sami sobě a následují
celou malou karavanu v krátké vzdálenosti od ní,
Sha-Khyi byli vždy přivázáni, dokonce i štěňata a mladí.
Do-Khyi jsou obvyklí psi nomádů, mnohé rodiny mají dva nebo tří, některé
i více, když je rodina bohatá a může si dovolit je krmit. Jsou krmeni
odpadky, nejčastěji starou tsampou a vším, co lidé již nemohou jíst..
jako kostmi apod…. Takže okolo stanů můžeme vidět mnoho kostí, nějaké
lebky a rohy, pečlivě „očištěné“ psy.
Do-Khyi v západním Tibetu jsou velcí,
ale ne obrovští, někteří ze psů jsou skoro stejné velikosti jako
malí tibetští osli. Poté, co jsem se setkal s některými Do-Khyi,
byl jsem schopen říci přibližný věk většiny psů, protože potřebují
čas k tomu, aby vyzráli. Na náš vkus zde většina psů vypadá,
jako by je vyhladověli skoro k smrti, potřebují přibrat 10-20 kg,
aby získali vzhled, na jaký jsme zvyklí zde v Evropě. S jedinou
výjimkou všichni byli dlouhonozí, se silnou kostrou, velkými tlapami
střední délky, silným hrudníkem (kvůli hladovění se jim srst moc
neleskla)… a dva z nich, kteří patřili místním zemědělcům,
vypadali více jako Do-Khyi, jak je známe my, právě proto, že měli
dostatek stravy. Celkový vzhled většiny Do-Khyi byl velmi dobrý, vyvážený,
s normálním zaúhlením zadních končetin. S výjimkou těch,
kteří byli poraněni, všichni měli výborný lehký pohyb. Držení
ocasu záleželo na náladě psů, když byli ostražití nebo při pomalé
chůzi, ocas drželi zatočený nad zádí. Tito psi měli silnou, dosti
velkou hlavu s dobrým stopem, tupým, dosti hlubokým čenichem a
silnou spodní čelistí zdůrazněnou nepatrně převislými pysky. Skus
těch tří, u kterých jsem jej mohl vidět (s pomocí smějících se
majitelů) byl těsný nůžkový, skoro rovný. Srst se trochu lišila délkou,
nejčastěji byla střední délky a někteří měli delší srst, někteří
měli pěknou hřívu. O srst pečuje … počasí a příroda… Vzhledem
k tomu, že jsem se s těmito psy setkal v červnu, byli v různých
stádiích línání, mnozí z nich již s kratší letní srstí.
Množství mrtvé srsti na psech jasně ukazovalo, jak hustá je jejich
podsada v zimě. Obvyklou barvou Do-Khyi v této části Tibetu
je černá s pálením (pálení střední intenzity), následuje černá
(často s malou bílou hvězdou na prsou) a méně často zlatá „sable“,
ale sable dospělých psů nevykazuje mnoho černých chlupů. Někteří
z těchto zlatých měli tmavší masky, často trochu více než jen
tmavý čenich, více se vyskytovali zlatí bez masky. Nebyl tam žádný
Do-Khyi s více než bílým znakem na prsou, případně malinkými
bílými znaky na tlapách. Nesetkal jsem se s žádným psem čokoládovým
(hnědým) nebo modrým (s pálením). Když jsem mluvil s Tibeťany
o Do-Khyi, opakovaně mi říkali, že černá s pálením je nejoblíbenější
barva, protože tito psi mají druhý pár očí, které nikdy nespí, další
barvy jsou jen „v pořádku“. Povaha psů, které jsem potkal, byla až
na několik výjimek velmi rezervovaná. Mohou se zdát být velmi zuřiví,
zvláště když jsou přivázáni na řetězu nebo když jsou u stanů
nebo
domů
jejich majitelů. A když jak majitel, tak dokonce i jeho děti, psy okřiknou,
psi se ztiší. Na druhé straně se chovají velmi odlišně, když je
potkáte sami mimo cestu nebo pastviny. Jen málokrát jsem se dostal do
jejich blízkosti, protože jednoduše ode mě odběhli, neukazujíce známky
agresivity. Nejlepší Do-Khyi, jakého jsem potkal, žil blízko větší
vesnice jménem Paryang. Silný, příjemný, ani ne roční pejsek byl přátelský
a hravý dokonce k Evropanům, protože žil v hostinci mezi
karavanními cestami. Přál jsem si ho vzít s sebou….
Sha-Khyi
…je opět normální
tibetský název užívaný pro jejich lovecké psy, kteří rozhodně
byli jednoho typu – „lovci očima“. Poprvé jsem viděl smečku Sha-Khyi
ležíci kolem nomádských stanů blízko převozu Yarlung Tsangpo. Bylo
tam pět nebo šest dospělých a já brzy poznal, že to jsou nejen lovečtí
psi. Typem a velikostí byli hodně podobní salukám se skoro žádnými
praporci srsti, ale neměli příliš krátkou srst, jejich lebka a čenich
byli možná silnější než u saluk. Obvyklá barva Sha-Khyi, které
jsem potkal, byla bílá se znaky, světle zlatá, skoro krémová, některé
byly bílé s černými znaky a viděl jsem i černé s pálením.
Jak již jsem řekl, jsou užíváni k lovení svišťů, zajíců, někdy
antilop… a piků (druh malých hlodavců s velkýma ušima), ale
tito jsou loveni jen aby se psi nasytili. Také jejich způsob lovu je
podobný salukám, běhají skalnatým terénem, v lovu jsou velmi
nezávislí. Sha-Khyi jsou vzácnější než Do-Khyi, setkal jsem se jen
se dvěma nomádskými rodinami se smečkou těchto psů. Tyto dvě rodiny
neměly velká stáda, takže lov mohl být jejich hlavní způsob obživy.
Více Sha-Khyi jsem viděl, ale jen jednu nebo dvě s některou nomádskou
rodinou. Je nečekané, že tyto Sha-Khyi jsou užíváni i jako vynikající
hlídací a dokonce ochranní psi. Když jsem viděl několik tibetských
loveckých psů ležících kolem nomádského stanu, přiblížil jsem
se, abych je vyfotil. Psi začali štěkat a dokonce
většina z těchto psů vyběhla od stanu a v momentu
jsem byl obklopen přinejmenším deseti nebo dvanácti z nich, několik
starších mě skoro kouslo. Vtom jejich majitel vyšel ze stanu…
Khyi-Apso?
Zvláštní zkušeností
bylo setkání s „velkým Apso“ nebo chcete-li „Khyi-Apso“. (Tibeťané
je nazývají „Apso“. Předem jsem věděl, že v části, do
které jedeme, dr. Daniel Tailor-Ide nalezl některé z těchto psů
a importoval je do USA. Setkal jsem se jen se třemi těmito psy, kteří
opravdu vypadají jako něco mezi dlouhonohým Apso a Do-Khyi. Tito tři
byli svižnější běžci než Do-Khyi, takže jsem očekával, že budou
mít pod srstí lehčí stavbu těla… a úplně nejzajímavější bylo,
že dva z nich byli velmi zuřiví (a chtěli napadnout náš džíp)
dokonce i tehdy, když jejich majitelé ani stany nebyli nablízku. Nalezl
jsem a vyfotografoval velmi pěkného líného starého psa v sídle
pod Chiu Pompa blízko jezera Manasarovar. A ještě jedna drobnost o
psech ze západního Tibetu… Nepotkal jsem žádného psa, který by
alespoň trochu vypadal jako „cizí“, jako „import“… není divu,
protože v těchto místech jsou i Číňané zřídka.
Límce
Někteří Do-Khyi je mají a někteří
ne. Límce, které Do-Khyi mají, jsou většinou červené barvy a jsou
udělány z dlouhé jačí srsti. Většina Sha-Khyi, které jsem viděl,
také měli límce z jačí srsti, ale z kratší srsti než ty, které
byly vyrobeny pro Do-Khyi, občas byly černé a často s několika
saňovými zvonci. Proto jsem pochopil, že výraz „kekhor“ v této
části Tibetu není znám.
Psi v Nepálu
Na naší cestě do a z Tibetu jsme
se zastavili v Nepálu, většinou v Khatmandu a vesnicích podél
cesty do Tibetu. A znovu jsem viděl tibetské psy a psy vůbec. Tibetští
psi v Khatmandu jsou o mnoho generací jinde, než ti, co do této
země přišli hlavně s uprchlíky před desítkami let a je výjimkou,
když do populace přibude nějaký nový pes z Tibetu. Šance získat
štěně pěkného tibetského psa v Nepálu se každým dnem snižuje.
„Čistokrevní“ tibetští psi jsou velmi cenní a jsou prodáváni za
ceny nad 1500 USD, což je v Nepálu velmi vysoká suma. Na druhou
stranu jsou tibetští psi pro tibetské uprchlíky důležitou součástí
jejich tradic a jsou k nim velmi laskaví, mají většinou malé
psy, většinou Lhasa Apso a viděl jsem i několik dlouhonohých Apso
(ty, které nazýváme tibetskými teriéry). Když jsem navštívil školu
pro děti tibetských uprchlíků blízko Bodhnathu, Khatmandu, potkal
jsem zvláštního jedince, bílého Lhasa Apso s několika černými
znaky, pěkného typu i výrazu hlavy, výborné struktury srsti, s dobrou
povahou, asi proto, že žil v hostinci svého majitele. Pro mne bylo
nejkouzelnější zkušeností setkání se zlatým psem typu tibetského
teriéra, který se procházel podél velké Stupa of Bodhnath se svojí
paní, starou tibetskou ženou, následujíc ji na obvyklé večerní
modlitbě. Když jsem jednou večer jel taxíkem do hotelu, viděl jsem
Do-Khyi pěkného typu, který byl venku na večerní procházce se svým
pánem… samozřejmě, tento pes byl na vodítku. Doufám, že mé
fotografie vám řeknou něco více o těchto fascinujících psech a jejich
zemi.
© Primoz Peer 2002
Se svolením autora přeložila Ing. Ivana Stašková
|